Mudr. Čeněk Dobešek (35)

internista pražské nemocnice. Neambiciózní, nekonfliktní, ve svém oboru velmi zdatný, ale málo průbojný, a tudíž nedoceněný. Trpí všemi možnými obsesemi, včetně strachu ze zvířat, létání, a především hrůzou ze své tchýně Marie Košvancové. Doktor Dobešek se cítí být Středoevropanem a Středočechem, než aby ho lákal hukot oceánů a podobné cizokrajné atrakce. Cítí se dobře v Praze a ještě lépe v okolí Poděbrad. Již sedmý rok žije v manželství se Zuzanou.

Charakteristická věta:

„Už od dětství se strašně bojím hadů! Vím, že k uštknutí nemůže dojít. Před hlukem a světlem had prchá. Ale některý had může být nedoslýchavý, nebo nemusí mít v pořádku oči. A jsou tu přece ještě škorpióni, stonožky a podobní netvoři. Když se s nimi nechci setkat, stačí také v tomto případě dělat pouze rámus? Občas se přeci stává, že někdo zemře strachem. To by mohl být můj případ, bojím se téměř všeho, ale úplně nejvíc téhle jedovaté žoužele.

Marie Košvancová (58)

tchýně v tom pravém smyslu slova, která odpovídá všem zažitým klišé o představě tchýně. Typická pavlačová drbna, hamižná, hádavá a manipulující svým okolím, zejména svou dcerou Zuzanou. „Já jsem vždycky chtěla mít doktora, ale osud mi ho nedopřál. Vdala jsem se za holiče, protože nosil bílej plášť a měl ponětí o životě. Ten, na rozdíl od tvýho s diplomem, věděl, co obnáší starat se o rodinu! Já jsem byla u něj vždycky na prvním místě, a kdybych ho poprosila, aby podřízl a oloupil bohatýho zákazníka, tak by to kvůli mně udělal! Takovej byl Vilém Košvanec! Ale Dobešek? Moula a budižkničemu, a to mu ještě hodně lichotím!“ Marie Košvancová si pro svou atraktivní, ziskuchtivou a vypočítavou dceru vždycky přála prvotřídní partii, nejlépe lékaře, zámožného, úspěšného a váženého. Čeněk Dobešek snad ještě před pár lety, když si její dceru Zuzanu bral, mohl její představu naplnit. Dnes je ovšem panovačná matrona zcela pohoršena Dobeškovou nedostatečnou ctižádostivostí, přílišnou dobrotou a hlavně neschopností vydělat dostatek peněz na drahé auto a vilu na pražské Ořechovce…

Charakteristická věta:

„A co finanční efekt? Ten tě taky nezajímá? Budeš nadále nečinně přihlížet, jak tvoje zubožená žena, ta skromná Popelka, nemá co na sebe? Jak je v baráku poslední mezi posledníma? Jak si na ni ukazujou prstem? Není v tobě špetka soucitu s tím nejbližším člověkem, kterýho sis dobrovolně zvolil za svýho životního druha?“

Zuzana Košvancová – Dobešová (28)

unavená a rezignovaná manželka Čeňka, která se svou matkou kdysi nechala vmanipulovat do svazku s perspektivním doktorem, ale postupně zjišťuje, že bez lásky se žít nedá. Zdá se, že trochu rezignovala na svůj zevnějšek, kterým kdysi lámala mužská srdce na potkání. Dnes je vidět spíše s mokrým hadrem na čele, který jí pomáhá od časté migrény. Ale pokud je příležitost se zaskvět, je po krátkém čase opět tou atraktivní svůdnou Salome, kterou kdysi bývala.

Charakteristická věta:

„Copak tohle je nějaký život? Ve dne dřeme bídu a v noci je randál jako na karnevalu! Upozorňuju tě, že jsem gracilní žena a má nervová soustava je labilní. Jestli se dostanu do psychiatrické léčebny, pak to bude jedině tvou zásluhou!“

Mudr. Karel Pištělák přezdívaný Weltman (35)

Dobeškův pravý opak. Nepoměrně úspěšnější lékař s rozsáhlou soukromou klientelou. Zástupce primáře čtvrté interny. Rodinný přítel a bývalý spolužák Čeňka z medicíny. Muž, který dokáže vše vysvětlit, vše zařídit a na všem vydělat. Vysoký, štíhlý a nesporně charismatický mladý muž. Je ženatý s Monikou Šumavskou alias Jiřinou Smetákovou – sólistkou baletu. Ale tím jeho náchylnost ke něžnějšímu pohlaví zdaleka nevyprchala.

Charakteristická věta:

„Ty prachy! Jaký já bych byl doktor, kdyby neexistovaly! Ale co ti poradit, kamaráde? Ochotně bych ti přepustil část svých hypochondrů, ale ty bys je neuspokojil. Neuraž se, ale prostě nemáš ve zraku pečeť génia!

Julius Dobešek (62)

obuvník z Polabí. Otec Čeňka Dobeška. Typický rázovitý filosof z malého města. V životě přečetl jen dvě knihy – Bibli a Osudy Dobrého vojáka Švejka. Ale i přesto, a možná právě proto, dokáže odpovědět na nejdůležitější životní otázky. Rod Dobešků byl odjakživa bytostně spjat se zlatým prutem země České a s příjemným středoevropským klimatem. Dobeškové žili u Nymburka, Sadské a Poděbrad, někteří se prorvali až k Českému Brodu, ale na jiný kontinent z nich nezamířil nikdo. Julius žije na malém městě se svojí ženou Annou. Obývají nízký bílý domeček na náměstí, který koncem devatenáctého století postavil vlastní pílí obuvník Zdislav Dobešek. Po smrti Zdislava Dobeška zdědil domek obuvník Rudolf Dobešek, aby jej zvelebený a s novou střechou předal obuvníku Juliu Dobeškovi, který je jeho majitelem do dnešních časů.

Charakteristická věta:

„Dobeškové vždycky drželi své ženy zkrátka! Babička Markéta sama orala pole, zatímco dědeček se džbánem piva seděl na mezi a občas jí něco poradil. Maminka chodila pěšky až do Kolína a ta moje si se mnou taky dvakrát neužila. U tebe bych očekával, že si tě žena bude vážit! Máš přece školy a různé choroby rozpoznáváš skoro tak bezpečně jako kořenářka Patejdlová! Navíc můžeš psát recepisy, jak tě to zrovna napadne! A přitom seš doma pátý kolo u vozu!“

Anna Dobešková (60)

matka Čeňka Dobeška. Matka s velkým „M“. Tmel rodiny, ochránce rodinného krbu. Namísto slov volí činy, ale vždy se jako deus exmachina objeví na správném místě ve správný čas. Celý život strávila v domácnosti, starala se o malé hospodářství. Mezi její největší koníčky patří, vaření, pečení a vyšívání. Je malé, korpulentní postavy.

Charakteristická věta:

To neštěstí! Já si oči vypláču. A nejhorší na tom je, že se to přihodilo hodnýmu, slušnýmu hochovi, kterej v životě nikomu neublížil! Považ, co chodí po světě lumpů, který Pán Bůh nepotrestá! Je v tom nějaká spravedlnost?“

Lenka Ulverová (24)

nebesky krásná a pohádkově hodná dívka, po které touží každý muž. Ale zaslouží si ji jen ten nejlepší z nich. O rodiče přišla v útlém mládí, a tak ji vychovávali prarodiče, o které se doposud stará. Je optimistická a veselá, ale díky své životní zkušenosti rozhodně není povrchní jako dívky v jejím věku. Ve volném čase aktivně sportuje, má ráda in-line brusle a aerobik. Absolvovala střední ekonomickou školu a po jejím ukončení ihned vyhrála konkurz na místo letušky. Cestování po světe ji zmáhá a již by se ráda usadila a založila rodinu.

Charakteristický dialog:

„A celou tu věčnost jsem vás hledala. Máte vůbec ponětí o tom, kolik je v Praze nemocnic?“ „Ale našla jste mě!“ „S obtížemi! Představte si, že jsem dokonce byla u vás doma. Vlastně ne úplně, jenom přede dveřmi.“ „Proboha!“ „Máte roztomilou tchýni!“ „Zdá se, že se mě zřekla. Ale nesu to statečně.“ „Jak dlouho jste s ní bydlel v jednom bytě?“ „Sedm a půl roku.“ „A pak že nejste hrdina! Tohle by hned tak někdo nedokázal!“ „Jenomže jsem hrdina všedního dne a ti nejsou zdaleka tak atraktivní jako romantičtí nebojsové.“ „Pro mne ano.“

Venca Maňas (44)

Baron Prášil, Brouk Pytlík a Josef Švejk v jednom. Všechno zná, všude byl a všechno umí. A ještě ke všemu je to možná pravda. O jeho minulosti se toho ale příliš neví. Jen to, co vypráví on sám. Jednoho dne se objevil jako správce českého centra v Africe a v současnosti tam tráví již pátý rok. Jediná změna, která je na něm patrná, je změna fyzická. Zjevně mu africké prostředí vyhovuje, neboť se zakulatil do opravdu úctyhodných rozměrů. Ale kupodivu nikde nepřekáží. Je nesmírně oblíben.

Charakteristická věta:

„To člověk nikdy neví,“ mínil Maňas, „mně dala jistá Liduš Bosářová z Vejprt facku na rozloučenou na kolonádě v Mariánskejch Lázních, a než se sešel tejden s tejdnem, potkal jsem ji čirou náhodou před Bílou labutí v Praze. Ani si nepřejte vědět, co z toho vzešlo radosti a potěšení!“

Antonín Žůra (51) a Bedřich Piml (50)

Spolupacienti v nemocnici. Nikdo přesně neví, který je který. Jsou jako jedno tělo a jedna duše. Vystupují neoddělitelně jako Čuk a Gek či Bobčinskij a Dobčinskij. Mají výjimečnou schopnost všechno trefně, vtipně a přesně okomentovat. Na jakémkoli místě a za jakýchkoli okolností. Není potřeba znát jejich minulost, zaměstnání či koníčky. Tito lidé mají rádi svět a rádi jej komentují.

Charakteristická věta:

„Vítej, kamaráde, nic mi neříkej, já všechno uhodnu. Tohle sis určitě udělal sekačkou na trávu. Nechal jsi ji spuštěnou a chtěl sis kapánek odpočinout na lavičce! Že je to tak?“ „Tyhle sekačky jsou děsný svinstvo a já bych si to nekoupil ani za nic! Ale člověk se úrazu neubrání, ať má sekačku nebo ne! Ne povolání vůbec nezáleží. Můj brácha je profesorem dějepisu a v kavárně U Viktorie královské mu při kulečníku vyšťouchli tágem oko. Nejhůř teď ale nese, že mu studenti říkají Jan Žižka z Trocnova.